Roman Brichcín

Narozen 28. října 1958 v Plzni, žije a pracuje v Českých Budějovicích a Hluboké nad Vltavou. V letech 1974–1978 vystudoval Gymnázium České Budějovice, 1976–1980 studium kresby a malby u Jiřího Zemana a ak. mal. Dany Puchnarové a poté 1980–1985 Pedagogickou fakulta v Plzni, katedru výtvarné výchovy.
Dílo Romana Brichcína má výrazné rysy univerzalismu barokní epochy. Nemám však na mysli dramatickou expresi jeho často symbolicky interpretovaných malířských kompozic, i když i tento aspekt jeho tvorby má podvědomě své kořeny v barokním vidění. Především myslím na Brichcínovo celostní vnímání všech aspektů naší existence, kterou přijímá s neomezovanou otevřeností. Jeho zkoumání začíná u vlastního nitra, vlastního osudu, nahlíženého prizmatem jungovského modelu, otevírajícího cestu k poznání struktury a funkce individuálního i kolektivního nevědomí. Toto pozorování u něj není sebestředné, vždy do sebe zahrnuje též odpovědnost za věci a tvory, na náš životní běh nějakým způsobem napojené, ať si to plně uvědomujeme nebo ne. A tak se v námětových okruzích jeho obrazů objevují například témata otce a syna, zprostředkovaná často biblickými motivy, jako jsou například podobenství o návratu ztraceného syna, příběh Abrahama a Izáka, nebo vztah Boha Otce a Syna. Dalším tématem, které se v kresbě i malbě několikrát opakuje, je vztah k sourozencům, jejichž existenci malíř nahlíží přes břehy řeky Léthé. Důležitým momentem v tvorbě Romana Brichcína je reflexe přírody a jejího propojení s naším vnitřním světem. Ve své podstatě je toto téma latentně přítomno v celé jeho tvorbě. Pregnantně je například vyjádřeno obrazem nazvaným „Duše stromů, duše lidí“. Stejně závažně je Brichcínem vnímán i vztah muže a ženy, jeho problémy komunikace i vážně chápaný eros, jako projev propojující duchovní i fyzický aspekt tohoto vztahu. Všechna tato témata jsou nahlížena pohledem, který jasně vnímá jednotu viděného, prožitého a tušeného. Tato jednota, blízká právě baroknímu univerzalismu, má vyhraněný spirituální charakter a není přitom vůbec vázána na tradiční křesťanskou ikonografii.
Univerzalismus Brichcínovy tvorby, stejně jako univerzalismus barokní, se neomezuje ani v kontextu časovém: zajímá jej vše – od antiky až po aktuální problémy současného člověka. Je poučen výtvarným myšlením předchozích generací, ale i některých současníků a citlivě vnímá jejich podněty. Významným aspektem jeho tvorby je rovněž jeho vztah k literatuře a hudbě, která se bezprostředně promítá do tématického zaměření některých jeho obrazových kompozic.
Formální projev Romana Brichcína koresponduje s existenciálním pojetím interpretace výše uvedených témat. Jeho pastózní oleje mají specifickou barevnost, která striktně zachovává autorův kompoziční řád. Barvy jsou často interpretovatelné druhotnými symbolickými významy. V tomto směru se Brichcín ukazuje jako reprezentativní dědic klasiků české poválečné malby Karla Valtera, Josefa Jíry a z mladších autorů zejména Jiřího Sozanského. Práce s barvou přivedla Brichcína i k technologickým experimentům. V roce 1993 například realizoval technikou smaltu 14 zastavení křížové cesty pro Kamenici nad Lipou, které jsou osazené v renesančních kamenných sloupech v příměstském lese. Stejně tak si docela dobře můžeme představit realizaci jeho barevných kompozic jako chrámové vitráže. Barva v jeho obrazech má totiž specifickou funkci – vytváří spirituální prostor pro víceméně statický děj. To co je v jeho obrazech dynamické, a že jeho obrazy dynamické jsou o tom není pochyb, se odehrává uvnitř. Je to Jákobův zápas s andělem, který si musí každý sám vybojovat. Je i na nás, abychom v tomto zápase vytrvali dle slov Jákobových: „nepřestanu, dokud mi nepožehnáš“.

Zdroj: www.brichcin.cz
Zobrazit více

Všechny autorovy klapky

Neposeda